Co mě baví číst

Ahoj lidi, před pár týdny vyšla v Česku docela zajímavá knížka – určitě už tušíte, o čem mluvím ;-) Jmenuje se „Tomáš Vaclík: skromná hvězda“, a jak už název napovídá, je pochopitelně o mně. Není to autobiografie, je to spíš takové vyprávění o mé kariéře, které sepsal autor knihy Roman Smutný, ale koho zajímá, co všechno předcházelo Basileji, ten si v ní určitě skvěle počte.
Pro mě osobně je čtení hodně důležité, nejsem vyloženě knihomol, který by v knížkách ležel od rána do večera, protože hlavně doma na to nemám vůbec čas, ale když někam jedeme a jsem v letadle nebo autobuse, nedám na knížku dopustit. Pořád mám nějakou v batohu, protože mi to připadá jako smysluplnější využití času, než kdybych jen tak koukal na nějaký seriál.
A protože trávím na cestách opravdu hodně času, tak toho taky přečtu docela dost. Nejen knížky, ale stíhám také docela dost časopisů. Říkal jsem si, že by vás to mohlo zajímat, tak jsem se rozhodl vám o tom napsat trochu víc. Začnu hned mým nejoblíbenějším autorem – Danem Brownem.
Už od Šifry mistra Leonarda, kterou jsem tehdy četl cestou v autobuse na tréninky ve Vítkovicích a pár nocí jsem kvůli ní i probděl, protože jsem se od ní nemohl odtrhnout, jsem Brownův velký fanoušek. Šifra mě strašně chytla, bavil mě styl psaní, to, jak je to napínavé, jak má každá kapitola takový konec, že vás to neustále nutí číst dál, protože se chcete dozvědět, co se bude dít dál. Vzpomínám si, že Šifru jsem přečetl skoro jedním dechem, strašně rychle, i když to není zrovna krátká knížka. A od té doby čekám na každou novou Brownovu knížku, kterou vydá.
Hodně mě také baví autobiografie sportovců. Líbila se mi ta Zlatana Ibrahimovice, která je stejná jako Zlatan, svérázná a úpřímná. Četl jsem biografii Alexe Fergusona, Andreho Agassiho, ve které se přiznal k dopingu, ale nejvíc na mě zapůsobil asi Rafa Nadal. Dobře víte, že jsem velký fanoušek Rogera Federera a Nadala, který je jeho největší soupeř a připravil ho o pár titulu, jsem nikdy moc nemusel. Ale když jsem četl, jak si všechno ve své kariéře musel vydřít, jak se z praváka kvůli tenisu přeučil na leváka, musel jsem před ním smeknout a změnit na něj názor.
Kromě toho v poslední době čtu všechno od Jaroslava Kmenty. Jeho knížky o Mrázkovi, Krejčířovi nebo naposledy o Andreji Babišovi jsou úplně jiný žánr než to, o čem jsem před chvílí psal. Jsou také napínavé, ale mnohem víc mě na nich baví to, že se z nich dozvím spoustu věcí ze zákulisí české politiky a byznysu. Je zajímavé číst, jak to chodí, i když je to někdy docela šílené čtení, když si uvědomíte, co všechno se děje. Třeba knížka o Mrázkovi je plná odposlechů, ve kterých se mluví třeba i o šéfovi Příbrami Jaroslavu Starkovi a o spoustě dalších lidí, které znám, protože se pohybují ve fotbale. Je zvláštní číst o tom, jak je to, o čem Kmenta píše, propojené s mojí profesí...
Mimochodem, nemáte nějaký tip na zajímavou knížku?